Důvody odmítnutí poskytnutí informace

    Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen “zákon”) obsahuje ve svých ustanoveních § 7 až 11 důvody, pro které povinný subjekt (tj. i hlavní město Praha) informace neposkytne nebo poskytnutí informace omezí.

Jde o následující důvody:

• ochrana utajovaných skutečností (§ 7),
• ochrana obchodního tajemství (§ 9),
• ochrana důvěrnosti majetkových poměrů (§ 10),
• další důvody omezení práva na informace (§ 11).

    Tyto důvody jsou dále jednotlivě uvedeny spolu s komentářem a odkazy na navazující a související právní předpisy. V úvodu každé části komentáře se pro přehlednost vždy uvádí přesné znění komentovaného ustanovení zákona.

    Důvodem k neposkytnutí informace podle § 7 zákona je, že požadovaná informace je v souladu s právními předpisy označena za utajovanou skutečnost, k níž žadatel nemá oprávněný přístup. Utajovaná skutečnost je přitom právně vymezena v § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů. Podle tohoto ustanovení je utajovanou skutečností taková skutečnost, se kterou by neoprávněné nakládání mohlo způsobit újmu zájmům České republiky nebo zájmům, k jejichž ochraně se Česká republika zavázala, nebo by mohlo být pro tyto zájmy nevýhodné, a která je uvedena v seznamu utajovaných skutečností.

    Seznamy utajovaných skutečností vydává podle § 3 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. vláda svým nařízením. V současné době je takovým nařízením nařízení vlády č. 246/1998 Sb., kterým se stanoví seznamy utajovaných skutečností, ve znění nařízení vlády č. 89/1999 Sb. a nařízení vlády č. 152/1999 Sb.. Toto nařízení obsahuje celkem 19 příloh - seznamů utajovaných skutečností v působnosti jednotlivých ústředních úřadů.

    Jestliže tedy požadovanou informaci lze podřadit pod položku uvedenou v některém ze seznamů utajovaných skutečností v cit. nařízení vlády, je tato informace utajovanou skutečností ve smyslu ust. § 3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. a hl. m. Praha ji žadateli neposkytne.

7) Například zákon č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, ve znění zákona č. 334/1992 Sb., zákon č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějích předpisů, zákon č. 472/1992 Sb., o Státním fondu tržní regulace v zemědělství, ve znění pozdějších předpisů.

    Při stanovení rozsahu informací, které mohou být zveřejněny je nutno vycházet z platných právních předpisů, které upravují práva na informace a omezení zveřejňování informací. V § 9 odst.1 zákona je odkaz na § 17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění.

V § 17 obchodního zákoníku je obchodní tajemství vymezeno takto:

    Předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.

    Z citace uvedeného ustanovení je nepochybné, že předmětem obchodního tajemství mohou být skutečnosti uvedené ve smlouvě popř. získané při jednáních, nabídkách a další. O tom, zda skutečnosti, které mají být poskytnuty, jsou či nejsou obchodním tajemstvím, popř. zda došlo k porušení obchodního tajemství, může rozhodnout pouze příslušný soud. Ve snaze předejít případným soudním sporům lze vycházet z toho, že skutečnosti uvedené ve smlouvách, získané při jednáních, v nabídkách a další, jsou obchodním tajemstvím.

    Obchodní tajemství je jedním z velmi významných nehmotných elementů podniku, je podstatnou složkou jeho hodnoty. Obchodní zákoník chrání obchodní tajemství stejnými prostředky ochrany, jaké poskytuje právo proti nekalé soutěži. Obchodní tajemství se tak stává statkem chráněným speciální úpravou a přiřazuje se k tzv. Průmyslovým právům.

    Vymezení pojmu obchodního tajemství je v obchodním zákoníku velmi široké a zahrnuje i skutečnosti “neobchodní” - výrobní či technické povahy. Aby se jednalo o obchodní tajemství ve smyslu obchodního zákoníku a mělo tudíž zákonem stanovenou ochranu, je nutné aby byly naplněny znaky zákonem stanovené:

• musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem
• skutečnosti mají alespoň potencionální hodnotu
• nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné
• mají být podle vůle podnikatele utajeny. Jak výše uvedeno, ve snaze předejít soudním sporům lze vycházet z toho, že skutečnosti uvedené ve smlouvách nebo získané jiným způsobem jsou podle vůle podnikatele utajeny, nedá-li sám výslovný souhlas s jejich zveřejněním.

    Skutečnostmi obchodní povahy je třeba rozumět např. seznamy zákazníků, jména dalších obchodních partnerů, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány, vzorky, cenové kalkulace atd. Skutečnostmi výrobní povahy jsou nepatentované vynálezy, modely, výsledky pokusů, zvláštní výrobní metody a pod. Skutečnostmi technické povahy, které lze chránit jako obchodní tajemství, jsou technické výkresy, projektová dokumentace a pod.

    Jednotlivé znaky obchodního tajemství jsou navzájem spjaty. Utajované skutečnosti v rámci konkrétního obchodního tajemství mají hodnotu jenom za předpokladu jejich utajení, že nejsou běžně dostupné a jenom po tuto dobu. Ochrana obchodního tajemství je neformální, to znamená že nevzniká registrací nebo zápisem, ale vzniká okamžikem naplnění pojmových znaků obchodního tajemství.

    Z uvedeného vyplývá, že informace o tom, co spadá pod obchodní tajemství s výjimkou údajů uvedených v  § 9 odst. 2, lze poskytnout pouze na základě předchozího souhlasu dotčené osoby. Výlučné právo s obchodním tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky takového užití, má pouze podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství vztahuje. Informaci, která požívá ochrany obchodního tajemství a která má být poskytnuta na základě žádosti podané v souladu s ustanoveními zákona č. 106/1999 Sb., lze podat pouze na základě výslovného předchozího písemného souhlasu toho, v jehož prospěch je takováto informace jako obchodní tajemství chráněna. Krátce - pouze držitel obchodního tajemství může dát souhlas s odtajněním informace do něj spadající.

    S ohledem na výše uvedené rada ZHMP přijala usnesení č. 1072 ze dne 5.10.1999 podle něhož smlouvy uzavírané hlavním městem Prahou budou obsahovat toto ujednání smluvních stran:

    “Smluvní strany výslovně souhlasí s tím, aby tato smlouva byla uvedena v Centrální evidenci smluv (CES) vedené hl.m. Prahou, která je veřejně přístupná a která obsahuje údaje o smluvních stranách, předmětu smlouvy, číselné označení této smlouvy a datum jejího podpisu. Smluvní strany prohlašují, že skutečnosti uvedené v této smlouvě (v článcích ... této smlouvy) nepovažují za obchodní tajemství ve smyslu § 17 obchodního zákoníku a udělují svolení k jejich užití a zveřejnění bez stanovení jakýchkoli dalších podmínek.”.

    Tímto druhá smluvní strana dává jednoznačný souhlas k tomu, že skutečnosti uvedené ve smlouvě mohou být zveřejněny bez stanovení jakýchkoli dalších podmínek, neboť je druhá smluvní strana nepovažuje za obchodní tajemství podle § 17 obch. zák..

    Nebude-li smluvní stranou, popř. jiným subjektem udělen souhlas k poskytnutí informace podléhající režimu § 17 obch. zák., nelze v žádném případě takovouto informaci poskytnout.

K odst. 2

    Povinný subjekt není povinen poskytnout informace, které jsou utajovanou skutečností nebo obchodním tajemstvím podle § 17 s výjimkou prolomení v případě údajů o rozsahu a příjemci prostředků z veřejných rozpočtů. Z dikce § 9 odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb. lze dovodit, že není na zvážení povinného subjektu, zda informaci v uvedeném rozsahu poskytne, povinný subjekt je povinen ji poskytnout.

    To znamená, že povinný subjekt je povinen sdělit žadateli o informaci, kdo a v jakém rozsahu byl příjemcem finančních prostředků ze státního rozpočtu, rozpočtu územního celku nebo fondu zřízeného zákonem a příjemce je povinen zveřejnění takovéto informace respektovat.

    Hlavní město Praha je samosprávným územním celkem a hospodaří podle svého přijatého rozpočtu příjmů a výdajů. Rozpočet v souladu s § 22 odst. 2 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), vyjadřuje všechny finanční vztahy hlavního města Prahy. Pokud by hlavní město Praha zřídilo vlastní peněžní fondy, jejich užití by muselo být v souladu s § 25 odst. 4 zák. č. 576/1990 Sb. tj. vždy prostřednictvím svého rozpočtu. Vzhledem k uvedenému se na hlavní město Prahu ustanovení § 9 odst. 2 vztahuje a je povinno informace v uvedeném rozsahu poskytovat.

    Informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení⁸⁾ povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne.

    Podle § 10 povinný subjekt neposkytne informace, které jsou daňovým, zdravotně pojišťovacím a obdobným údajem vypovídajícím o majetkových poměrech osob. Jde o údaje, které byly získány na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. V zákoně je pak uveden odkaz, kde jsou například uvedeny § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů.

    Pokud jde o neposkytnutí informací o majetkových poměrech upravených v § 10 zákona ve vztahu k § 8 zákona je nutno konstatovat, že ust. § 10 se týká všech osob, tedy nejen osob fyzických, jako je tomu u § 8.

    Dalším rozdílem je, že podle § 10 nelze informace poskytnout vůbec; § 8 však poskytnutí informací povinným subjektem umožňuje (s předchozím souhlasem dotčené soukromé osoby).

K jednotlivým ustanovením odkazu 8) k § 10 se dále uvádí:

    S odvoláním na § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů jsou pracovníci správce daně (poplatků) povinni zachovávat mlčenlivost o tom, co se v řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním.

    S přihlédnutím k tomuto ustanovení je možno konstatovat, že v hlavním městě Praze v případech, kde správcem místních poplatků je hlavní město Praha, tj. vybírá místní poplatky na území hlavního města Prahy na základě obecně závazných vyhlášek o místních poplatcích, se těmito ustanoveními budou řídit příslušní zaměstnanci Magistrátu hlavního města Prahy a v případech, kde správu místních poplatků vykonávají městské části, budou z ustanovení § 24 výše uvedeného zákona o správě daní a poplatků vycházet zaměstnanci obvodních a místních úřadů.

    V těchto případech tedy hlavní město Praha a městské části jako povinné subjekty informace neposkytnou.

    V § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů je zakotvena povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se při kontrole plateb pojistného nebo v souvislosti s ní dozvěděli zaměstnanci příslušné zdravotní pojišťovny.

    Tímto ustanovením se řídí zaměstnanci zdravotních pojišťoven, povinnosti se netýkají zaměstnanců hlavního města Prahy, ani městských částí.

    V § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů je stanovena povinnost zachovávat mlčenlivost zaměstnanců orgánů sociálního zabezpečení. Tito zaměstnanci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámili při plnění úkolů orgánů sociálního zabezpečení nebo v přímé souvislosti s nimi, pokud se v citovaném zákoně nestanoví jinak.

    Hlavní město Praha, ani jeho orgán Magistrát hlavního města Prahy není orgánem sociálního zabezpečení ve smyslu cit. zákona a tato povinnost uvedená v § 14 se na ně nevztahuje. Podobně tuto povinnost zachovávat mlčenlivost nelze vztáhnout na zaměstnance městských částí (obvodní a místní úřady).

    § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se dotýká povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se členové a náhradníci orgánů Všeobecné zdravotní pojišťovny nebo Okresní pojišťovny, její zaměstnanci a fyzické osoby zajišťující zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy dozvěděli při výkonu své funkce nebo zaměstnání anebo při zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy, popřípadě v souvislosti s nimi.

Ustanovení tohoto zákona se netýká hlavního města Prahy ani městských částí.

    Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů je v odkazu 8) k § 10 zákona č. 106/1999 Sb. citován bez uvedení konkrétního paragrafu. Působnost podle tohoto zákona upravujícího poskytování různých dávek sociální podpory byla přenesena Statutem hlavního města Prahy na městské části Praha 1 až Praha 15. O odvoláních proti rozhodnutím vydaným na základě tohoto zákona rozhoduje přímo Ministerstvo práce a sociálních věcí.

    Z toho vyplývá, že ustanovení § 10 zákona č. 106/1999 Sb. se dotýká pouze městských částí Praha 1 až Praha 15, nikoliv hlavního města Prahy a Magistrátu hlavního města Prahy.

    Vnitřními předpisy ve smyslu odstavce 1 písm. a) zákona se v podmínkách hlavního města Prahy rozumí pokyny tajemníka MHMP, směrnice rady ZHMP, usnesení rady ZHMP nebo ZHMP upravující vnitřní záležitosti hlavního města Prahy (např. zásady cenové politiky při pronajímání komunikací a jejich součástí a ploch ve vlastnictví hl. m. Prahy schválené usnesením rady ZHMP č. 38 ze dne 15. 12. 1998).

    Personálními předpisy ve smyslu odstavce 1 písm. a) zákona jsou pokyny tajemníka MHMP, usnesení rady ZHMP nebo ZHMP upravující např. přijímání nových zaměstnanců do pracovního poměru, převod zaměstnanců v rámci MHMP, způsob odměňování zaměstnanců...

    Rozhodnutím povinného subjektu ve smyslu odstavce 1 písm. b) zákona, při jehož přípravě vznikla nová informace, je jak rozhodnutí vydané ve věcech patřících do samostatné působnosti, tak i rozhodnutí vydané ve věcech patřících do přenesené působnosti. Možnost omezit poskytnutí takové informace zaniká okamžikem vydání rozhodnutí. Po vydání rozhodnutí není povinný subjekt oprávněn požadovanou informaci bez dalšího poskytnout, ale musí zkoumat, zda poskytnutí požadované informace nevylučuje nebo neomezuje tento zákon. Pokud shledá, že některé z ustanovení zákona poskytnutí požadované informace vylučuje (např. jedná se o informaci, která je označena za obchodní tajemství) nebo její poskytnutí omezuje (např. informace podle ust. § 11 odst. 3 zákona), postupuje podle těchto ustanovení zákona a informaci neposkytne nebo její poskytnutí omezí.

    V ust. § 11 odst. 2 písm. a) zákon vylučuje, aby hlavní město Praha poskytlo informaci, která mu do doby jejího předání třetí osobou, jež není povinný subjektem podle tohoto zákona, nebyla známa, pokud k jejímu poskytnutí třetí osoba nedala souhlas.

    Ust. § 11 odst. 2 písm. b) zákona se na hlavní město Prahu nevztahuje, neboť hlavní město Praha není povinno zveřejňovat na základě zvláštního zákona v předem stanovených pravidelných obdobích informace.

    Na základě ust. § 11 odst. 2 písm. c) zákona povinný subjekt informaci neposkytne, pokud by tím byla porušena ochrana duševního vlastnictví stanovená zvláštním předpisem.

    Charakteristickým znakem vlastnictví je, že o jeho obsahu rozhoduje pouze a výhradně vlastník. Jenom vlastník rozhoduje, zda dá svolení jiné osobě, aby jeho vlastnictví užívala. Tato zásada je vymezena v § 123 zákona č. 40/1964 Sb.,občanský zákoník (dále “občanský zákoník”), kde je uvedeno, že vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.

    Právo vlastnictví je zakotveno i v zákoně. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění, kde je v hlavě II., článku 11, odst. 1 uvedeno, že každý má právo vlastnit majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu, což vlastně znamená, že všichni vlastníci mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana (§ 124 občanského zákoníku).

    V citovaném ustanovení § 123 občanského zákoníku jsou vypočtena základní oprávnění vlastníka. Jedná se o:

1. oprávnění držet předmět vlastnictví,

2. oprávnění věc užívat, požívat její plody a užitky,

3. oprávnění s předmětem vlastnictví nakládat (např. darovat, prodat, zničit atd.).

Obecně lze rozlišit vlastnictví:

a) k věcem movitým,

b) k věcem nemovitým,

c) duševní vlastnictví, jehož předmětem jsou nehmotné duševní statky.

Pod pojem duševní vlastnictví můžeme zařadit podle Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví z roku 1967 práva k:

1. výkonům výkonných umělců, a práva výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací

2. literárním, uměleckým a vědeckým dílům,

3. vědeckým objevům,

4. vynálezům,

5. průmyslovým vzorům,

6. ochranným známkám, obchodním jménům a názvům.

    Duševní vlastnictví je vlastnictví, které je nezávislé na hmotném podkladě substrátu, s nímž je spojeno. Jde tedy o statky, majetek, který je nehmotný.

    Je však zřejmé, že předměty duševního vlastnictví mohou být z hlediska právního i ekonomického způsobilými k vlastnictví pouze tehdy, dají-li se vyjádřit v nějaké hmotné podobě. Předmět duševního vlastnictví, nehmotný statek, pak může být užíván současně na jakémkoliv místě, jakýmkoliv subjektem, ovšem bez toho důsledku, že by se předmět duševního vlastnictví nějakým způsobem spotřebovával či poškozoval.

    Předmět duševního vlastnictví může být dvojího druhu. Jednak jsou to určité myšlenky, které lze realizovat a využít v oblasti hospodářství, zde hovoříme o tzv. průmyslovém vlastnictví, a jednak jsou to projevy, které můžeme označit jako umělecké výtvory.

Do skupiny první můžeme zařadit zejména:

1. patentové právo,

2. vzorové právo,

3. právo topografií polovodičových výrobků,

4. šlechtitelské právo,

5. zlepšovatelské právo.

V těchto případech jde o tvůrčí právo průmyslového vlastnictví.

Do oblasti tvůrčího práva uměleckého charakteru se zpravidla řadí:

1. právo autorské,

2. právo uměleckých výkonů.

Do oblasti práv využitelných v průmyslu, která nejsou tzv. tvůrčího charakteru, se řadí:

1. firemní právo,

2. známkové právo,

3. právo označení původu výrobku,

4. právo obchodního tajemství,

5. jiná práva (např. know-how).

    Průmyslové vlastnictví je vlastně výsekem, určitou částí vlastnictví duševního. Z názvu "průmyslové" je zřejmé, že jde o práva, která lze hospodářsky využívat. V této souvislosti je třeba poukázat na teritoriální povahu průmyslových práv. Tato povaha se projevuje tím, že uvedená pravidla jsou účinná pouze ve státě, jehož orgán je určitému subjektu přiznal. Je však zřejmé, že neustálým přesahováním ekonomik jednotlivých států za své hranice vyvstala potřeba upravit situaci různými mezinárodními úmluvami, které by zaručily potřebnou ochranu i v zahraničí (např. Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví z roku 1883).

V další části uvádíme nejvýznamnější práva duševního vlastnictví a jejich právní ochranu:

1) Práva  výkonných umělců

    Práva výkonných umělců upravuje ustanovení § 36 a násl. zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, uměleckých a vědeckých (autorský zákon), v platném znění (dále jen “autorský zákon”).

    Předmětem ochrany práv výkonných umělců podle tohoto zákona jsou jejich umělecké výkony, tj. výkony herců, zpěváků, hudebníků, tanečníků a jiných osob, které představují, zpívají, hrají, recitují nebo jinak provádějí literární nebo umělecké dílo.

    Práva výkonných umělců lze omezit pouze v souladu s výše citovaným zákonem.

2) Práva výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací

    Tato práva jsou chráněna částí IV. autorského zákona (§ 46 - § 48).

    Předmětem práv výrobců zvukových záznamů podle autorského zákona jsou zvukové záznamy výkonů výkonných umělců nebo jiných zvuků.

    Předmětem práv rozhlasové nebo televizní organizace jsou jejich vlastní vysílané pořady.

    Rozhlasový nebo televizní pořad lze dále vysílat, zhotovit jeho záznam pro jinou než vlastní osobní potřebu a takový záznam dále rozmnožovat nebo jinak veřejně šířit jen se svolením organizace, která pořad uskutečnila.

    Výše uvedená práva lze omezit pouze v souladu s výše citovaným zákonem.

3) Práva k dílům literárním, uměleckým a vědeckým

    Tato práva jsou chráněna příslušnými ustanoveními autorského zákona (část I., § 2 - § 35).

    Ochrany podle tohoto zákona požívají díla literární, vědecká a umělecká, která jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora, zejména díla slovesná, divadelní, hudební, výtvarná, včetně děl umění architektonického a děl umění užitého, díla filmová, fotografická a kartografická. Za předmět ochrany se považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle tohoto zákona; nestanoví-li tento zákon jinak, jsou chráněny jako díla literární.

    Autorská práva lze omezit pouze v souladu s výše uvedeným zákonem.

4) Práva k vynálezům

Tato práva jsou chráněna zákonem č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, v platném znění.

Vynález musí splňovat podmínky stanovené tímto zákonem (např. novost, průmyslová využitelnost apod.).

Majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám, nebo na ně patent převést.

Výše uvedená práva lze omezit pouze v souladu s výše citovaným zákonem.

5) Práva k průmyslovým vzorům

    Tato práva jsou rovněž chráněna zákonem č. 527/1990 Sb.

    Za průmyslový vzor podle tohoto zákona se považuje vnější úprava výrobku, která je nová a průmyslově využitelná.

    Majitel průmyslového vzoru má výlučné právo využívat průmyslový vzor, poskytnout souhlas k využívání průmyslového vzoru jiným osobám, nebo na ně průmyslový vzor převést.

6) Práva k ochranným známkám

    Tato práva jsou chráněna zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v platném znění

    Ochrannou známkou je označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek

    Majitel ochranné známky má výlučné právo označovat své výrobky nebo služby ochrannou známkou, pro které je zapsána, nebo ji užívat ve spojení s těmito výrobky či službami.

    Bez souhlasu majitele ochranné známky nikdo nesmí užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, nebo je užívat ve spojení s těmito výrobky nebo službami, zejména umísťovat je na výrobky nebo jejich obaly, nabízet či uvádět na trh výrobky takto označené, nebo je skladovat za tímto účelem, dovážet nebo vyvážet výrobky s tímto označením, či užívat toto označení v obchodním jménu, korespondenci či reklamě.

    Výše uvedená práva lze omezit pouze v souladu s výše citovaným zákonem.

7) Práva k obchodnímu jménu

    Obchodním jménem se rozumí název, pod kterým podnikatel činí právní úkony při své podnikatelské činnosti (§ 8 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění, dále jen “obchodní zákoník”).

    Podle ustanovení § 12 odst. 1 obchodního zákoníku se ten, kdo byl dotčen na svých právech neoprávněným užíváním obchodního jména, může proti neoprávněnému uživateli domáhat, aby se takového jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále se může domáhat příslušného zadostiučinění, které může být poskytnuto i v penězích.

    Z uvedených skutečností vyplývá, že na základě ustanovení § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, povinný subjekt neposkytne informaci, pokud by tím došlo k porušení výše uvedených práv duševního vlastnictví. Takovou informace lze poskytnout pouze v souladu s právními předpisy, které ochranu duševního vlastnictví upravují.

Seznam platných právních předpisů upravujících ochranu duševního vlastnictví:

1. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění
2. zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, uměleckých a vědeckých (autorský zákon), v platném znění
3. zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v platném znění
4. zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, v platném znění.

    Podle ust. § 11 odst. 3 zákona je za určitých podmínek hlavní město Praha oprávněno poskytnout informace, které získalo od třetí osoby a které jsou podle zvláštních zákonů předmětem ochrany před zveřejněním nebo zneužitím. Podmínkou jejich poskytnutí je, že požadované informace lze podle tohoto zákona poskytnout a že se jedná pouze o informace, které přímo souvisejí s plněním jeho úkolu. Při posuzování, kterých informací se uvedené ustanovení týká, je nutno vycházet z právní úpravy obsažené ve zvláštních předpisech a tyto případy posuzovat individuálně.

    Ustanovení § 11 odst. 4 zákona se na hlavní město Prahu nevztahuje, neboť uvedené informace se nevztahují k působnosti hlavního města Prahy.

    Závěrem lze k ust. § 11 zákona říci, že je společným ustanovením pro všechny výjimky (omezení) z práva na přístup k informacím. Jeho obsahem je pravidlo selekce. Podle něho povinný subjekt vyloučí z informace, kterou má na žádost poskytnout, ty její části, které nelze poskytnout nebo k jejichž poskytnutí není oprávněn (např. v rozhodnutí jméno a příjmení, bydliště osoby apod.) a zbývající části pak poskytne.